9. listopadu 2026 • 11 minut čtení

Aneta Chalupová
Project Manager

Dva lidé se stejnou diagnózou dostanou stejný lék ve stejné dávce. Jednomu pomůže, druhému nezabere a třetí může mít závažné nežádoucí účinky. Proč? Odpověď se někdy skrývá v naší DNA. O tom, jak genetika ovlivňuje účinnost léků, proč pacienti často tají své potíže před lékaři a jak může farmakogenetika změnit budoucnost léčby, jsme si povídali s klinickou farmaceutkou PharmDr. Kristinou Pechandovou, Ph.D..
Začněme úplně od začátku. Co je vlastně farmakogenetika a proč by nás měla zajímat?
Farmakogenetika zkoumá, jak naše geny ovlivňují to, který lék nám zabere nejlépe a jaké může mít nežádoucí účinky.
Jak velké rozdíly mezi lidmi mohou být? Jde jen o drobné odchylky, nebo třeba o násobky?
Může jít o násobky, ne jen o drobnou nuanci – u některých enzymů mohou lidé odbourávat určitý lék několikanásobně pomaleji či rychleji, případně ho téměř vůbec nezpracovávat. Velikost rozdílu ale závisí na konkrétním genu a léku.
S tím souvisí i pojem „metabolizér“. Co si pod ním máme představit?
„Metabolizéři“ jsou lidé, jejichž tělo odbourává léky různou rychlostí, hlavně kvůli vrozeným rozdílům v genech: pomalí je odbourávají déle, standardní obvyklou rychlostí a rychlí rychleji, což může ovlivnit účinnost i nežádoucí účinky léku.
Příbalové informace se ale píší pro „průměrného pacienta“. Co když do tohoto průměru nezapadám?
Bohužel většina klinických hodnocení je prováděna s tzv. „průměrným“ pacientem a ti s abnormálními hodnotami jsou ze studií vyřazováni (senioři, děti, těhotné ženy, pacienti se závažným selháním ledvin a jater). Proto se u pacientů, které nelze zařadit do škatulky průměrného pacienta, snažíme najít cesty, jak jejich terapii optimalizovat neboli individualizovat. Například měřit plazmatické hladiny léků a podle toho dávku následně upravovat nebo právě určit jejich genotyp a zjistit, jakou mají schopnost léky odbourávat.
Je genetika jediným důvodem, proč na nás léky působí rozdílně? Je to jeden z důvodů, ale faktorů, které se uplatňují na výsledném účinku léku, je více – může to být věk, pohlaví, další současně užívaná léčiva, změněná funkce eliminačních orgánů nebo vlivy prostředí.
Farmakogenetika může působit jako poměrně nová věda. Jak dlouho vlastně o těchto rozdílech víme?
Není to nová věda. Mnoho moderních badatelů se domnívá, že pythagorejci (cca 570–490 př. n. l.) mohli mít empirickou zkušenost s následky konzumace bobů (Vicia faba) u citlivých jedinců, tedy s projevy favismu (náhlým rozpadem červených krvinek) souvisejícími s deficitem enzymu G6PD (glukóza-6-fosfát dehydrogenáza).
Prosluli svým přísným zákazem konzumace těchto bobů a dokonce se vyhýbali i polím, kde tyto rostliny rostly. Zpočátku se rozdíly pozorovaly hlavně podle účinku či nežádoucích reakcí; později se ukázalo, že některé souvisejí s dědičnými rozdíly v enzymech a dalších bílkovinách. Již v roce 1957 se v časopise JAMA objevil průkopnický článek, kde Arno G. Motulsky navrhl, že individuální rozdíly v účinnosti léků a výskyt nežádoucích reakcí jsou alespoň částečně podmíněny geneticky (Drug reactions, enzymes, and biochemical genetics). Motulsky je díky této práci považován za jednoho ze zakladatelů a „otců“ farmakogenetiky.
Nové je především to, že dnes umíme tyto genetické rozdíly snadněji a přesněji stanovovat. Díky genetickým testům můžeme u některých léků předem odhadnout, zda je člověk bude odbourávat pomaleji či rychleji, a podle toho léčbu upravit.
Vybavíte si konkrétní případ, který vám ukázal, jak zásadní roli může genetika v léčbě sehrát?
Ano, když jsme na Farmakologickém ústavu 1. LF UK zaváděli mezi prvními pracovišti vyšetření genotypu TPMT (thiopurin S-methyltransferáza) a prof. MUDr. Ondřej Slanař, Ph.D. prezentoval případ mladého muže, který měl geneticky podmíněnou nulovou aktivitu tohoto enzymu a zemřel na nežádoucí účinky léčby. Pokud bychom jeho genotyp znali již před zahájením léčby, toto léčivo bychom mu dnes nepodali.
Jak vlastně poznám, že lék nezabírá tak, jak by měl? Čeho si mám všímat?
Pacienti by měli především přesně znát, na co daný lék užívají. Potom budou vědět, jaký účinek od léčiv očekávat. Dále by si měli všímat odchylek od jejich normálního stavu. Toto je těžké shrnout do pár vět, každý lék má jiný očekávaný účinek i nežádoucí účinky. Některý efekt je možné změřit, jako například glykémii, krevní tlak nebo cholesterol. Problém je, že vysoký krevní tlak pacienta nebolí, stejně jako vysoká glykémie, proto když si nebude dělat kontrolní měření, ani nemusí hned poznat, že lék nezabírá. Možná i proto je u těchto léků tak nízká adherence k léčbě, protože pacienti nepociťují okamžitý efekt jako například u analgetik.
A co běžné volně prodejné léky proti bolesti? Uvědomují si lidé, že ani ty nemusí na každého působit stejně?
Domnívám se, že pacienti nerozlišují interindividuální variabilitu v lékové odpovědi, pokud nemají znalosti z farmakologie. Řídí se příbalovým letákem, a tak je to v podstatě správně, neboť možné individuální rozdíly v odpovědi na léčiva by měl vždy interpretovat jen odborník.
Kdy je nežádoucí účinek jen přechodnou nepříjemností a kdy už je potřeba vyhledat lékaře?
Na nežádoucí účinky, které se často objevují a s časem odezní, upozorňuje ošetřující lékař. Lze je konzultovat s klinickým farmaceutem, případně mohou být zmíněny také v lékárně při výdeji léčiv. Nežádoucí účinky mohou být očekávané, tedy uvedené v příbalovém letáku, ale i tzv. neočekávané. Ty mohou být závažné a měly by být hlášeny regulačním úřadům (v České republice SÚKL).
Při výskytu alergické reakce po užití léku je nutné kontaktovat lékaře. Stejně tak je třeba vyhledat lékaře při varovných signálech, které neustupují, zesilují se nebo představují nové neočekávané potíže. Mezi ty významné a potenciálně nebezpečné patří potíže s dýcháním, pocit dušnosti, sípání nebo otok v oblasti krku či jazyka, rychle nastupující otok obličeje, rtů nebo očí. Dále vyrážka a významné kožní změny, zmatenost, závratě nebo mdloby, silná bolest, zejména bolest na hrudi, v břiše nebo silné bolesti hlavy. Pacienti by neměli přehlížet nezvyklé krvácení nebo tvorbu modřin.
Znamená ale každý nežádoucí účinek, že za něj mohou naše geny?
Určitě ne. Jak jsem zmiňovala výše, na výsledném účinku i neúčinku se uplatňuje celá řada faktorů, charakteristiky pacienta a vliv prostředí.
Ve své praxi se setkáváte s mnoha pacienty. Co vás na jejich přístupu k lékům nejvíce překvapuje?
Velmi mě vždy překvapuje, jak pacienti věří účinku potravinových doplňků z reklamy a neuvědomují si potenciální rizika – nekontrolované složení těchto přípravků, možné interakce s jejich chronickou léčbou i jejich komorbiditami. Velmi často volně zakoupené přípravky preferují před účinnou, klinickými studie prověřenou registrovanou léčbou.
Co se může stát, když pacient sám upraví dávkování nebo lék úplně vysadí, protože mu nevyhovuje?
Nejdřív bych chtěla zdůraznit, že je vždy nejlepší přístup svěřit se odborníkovi, aby léčbu správně upravil nebo vysadil. Někdy si pacienti vysadí život zachraňující léčivé přípravky a potom může být pozdě na nápravu.
Proč se podle vás lidé často bojí o těchto problémech se svým lékařem mluvit?
Při konzultacích s pacienty často narážím na to, že se bojí přiznat, že lék vysadili. Jako důvody uvádějí, že buď nechtějí zklamat svého lékaře nebo že se bojí přiznat k neužívání předepsaného léku. Ale i obavu z neuvěření netolerance léku jejich lékařem.
Ve své praxi vidím jako problém, že pacienti nejsou do rozhodování o své léčbě dostatečně zapojeni. Velmi užitečné je vždy jim vysvětlit rizika i možné alternativy, třeba méně účinné. Díky tomu mohou převzít spoluodpovědnost za rozhodnutí o jejich léčbě, včetně možných důsledků vysazení léčby, nebo se rozhodnout pro jinou variantu. Forma této edukace pacientů velmi dobře funguje ke zvýšení adherence k léčbě.
Kdybyste mohla každému pacientovi vštípit jednu věc o správném užívání léků, co by to bylo?
Aby se nebáli sdělit svému ošetřujícímu lékaři, že jim léky dělají potíže, nevyhovují jim a chtějí je změnit. Velmi často se setkávám s tím, že pacient tuto skutečnost nechce a někdy se dokonce bojí svému ošetřujícímu lékaři sdělit. Léky vysadí sám nebo je poškozován dlouhodobě nežádoucími účinky.
Často se říká, že najít správné antidepresivum znamená měsíce zkoušení. Je to skutečně pravidlem?
Tak to vždy být nemusí, některý pacient zareaguje na léčbu velmi efektivně hned při výběru prvního antidepresiva. Někteří pacienti potřebují čas najít ten správný lék, určitě v tom může hrát roli i jejich genetická výbava. Farmakogenetika je jedním z nástrojů, které přispívají k tomu, že tato cesta bude efektivnější.
Jedním z nežádoucích účinků antidepresiv mohou být i sexuální potíže, o kterých se často mlčí. Proč je důležité o nich otevřeně mluvit?
Důležité je, aby se také ošetřující lékaři na tyto problémy nezapomínali otevřeně ptát a vedli s pacientem rozhovor o tom, jak důležité to pro něj je, a zvážili i preference pacienta. U některých pacientů může sexuální dysfunkce vést k nízké adherenci k léčbě nebo projevy deprese dále prohlubovat.
Pojďme k samotnému farmakogenetickému testování. Jak takový test probíhá? Je potřeba odběr krve?
Test se dělá buď na doporučení lékaře (např. před nasazením nebo při neúspěchu léčby), nebo na vlastní žádost v komerční laboratoři. Obvykle se podepíše informovaný souhlas. Pak se odebere vzorek, nejčastěji bezbolestným stěrem z vnitřní strany tváře, někdy krev nebo slina. Před odběrem se nemusí hladovět ani vysazovat léky. Při stěru z tváře se doporučuje chvíli před odběrem nejíst, nepít a nekouřit. Přesné pokyny dá laboratoř.
Laboratoř ze vzorku izoluje DNA a zjistí, jaké varianty mají geny důležité pro metabolismus léků (např. CYP2D6 nebo CYP2C19). Používají se metody jako PCR, čipová genotypizace nebo sekvenování. Z nalezených variant se určí genotyp pacienta, vyhodnotí se typ metabolizéra a výsledný fenotyp jedince.
Zpráva pak obsahuje doporučení pro konkrétní léky, úpravu dávky, nutnost vysazení nebo záměny za jiný lék. Výsledek je hotový obvykle za dny až týdny a měl by ho s vámi probrat lékař nebo klinický farmaceut/farmakolog.
Je pravda, že výsledek takového testu platí celý život?
Ano, genetická výbava se během života člověka nemění, takže stačí test udělat jednou.
Kterých léků se farmakogenetické testování nejčastěji týká?
V dnešní době nejvíce psychofarmak, imunosupresiv a onkologických léčiv.
Pro koho má takový test největší smysl?
U pacientů užívajících více léčiv najednou, s odchylkami v odbourávání léčiv, jako je snížená funkce ledvin nebo jater. U pacientů, u kterých více léčiv „nefunguje“ nebo se objevují silné, neobvyklé nežádoucí účinky už při běžné dávce.
Pokud už mám výsledky testu v ruce, můžu podle nich sám upravit léčbu?
Obdržený výsledek zjištěného genotypu musí být vždy konzultován s ošetřujícím lékařem a klinickým farmaceutem/farmakologem – na jeho základě je potom možné léčbu upravit. Nikdy by si pacient neměl léčbu na základě obdrženého výsledku upravovat sám, neboť, jak bylo již zmíněno, na výsledném účinku se podílí celá řada faktorů, které se musí vyhodnotit jako celek.
Pracujete jako klinická farmaceutka. V čem se vaše práce liší od práce farmaceuta v běžné lékárně?
Pracuji jako klinický farmaceut, jehož práce se zásadně liší od běžné lékárenské praxe. Pro posouzení možného vlivu genotypu na léky užívané pacientem potřebuji znát celou zdravotní historii pacienta, včetně laboratorních nálezů, jeho aktuálního klinického stavu, užívaných léčiv a komorbidit. Tyto informace většinou v lékárně nejsou dostupné. Farmaceut zaměřující se na hodnocení výsledků farmakogenetických vyšetření musí mít znalost principů farmakogenetiky, vědět, jaké geny se nejvíce uplatňují v účinku léčiv a jaké další vlivy se na výsledném fenotypu mohou podílet.
Jak může pacientům pomoci aplikace Molecula? A jaký smysl má její propojení s genetickým testem?
Bez testu dává Molecula smysl hlavně lidem, kteří užívají víc léků nebo doplňků stravy, často od různých lékařů. Aplikace pomáhá zvyšovat správné užívání léků, umožňuje sledování zdraví rodinnými příslušníky a kontroluje možné interakce mezi užívanými léky. Hodí se pro každého, kdo chce mít přehled o své medikaci na jednom místě.
Společně s DNA testem se kombinace vyplatí, když léčba nezabírá, objevují se nežádoucí účinky nebo se v rodině vyskytly nežádoucí reakce na léky. Vyplatí se také při polypragmázii a u léků s úzkým terapeutickým oknem. Spojení analýzy aplikace s genetickým profilem pomáhá vybírat léky na míru a omezit metodu pokus–omyl.
Jak si v oblasti farmakogenetiky stojí Česká republika ve srovnání se zahraničím?
Záleží na tom, s jakou zemí se srovnáváme. Obecně mají ve farmakogenetickém testování náskok severské země a Nizozemsko. Situace v Česku ale není taková, že bychom za světovým trendem „zaostávali“. Spíše jsme ve stejné fázi jako většina vyspělých zemí. Zavádění farmakogenetiky do rutinní klinické praxe je celosvětově pomalý, komplexní a ekonomicky náročný proces, se kterým se potýkají i zdravotnické systémy s mnohem většími prostředky.
Jako největší problém vidím sdílení genetického výsledku. Je nutná elektronizace zdravotnické dokumentace, aby bylo možné výsledek, který stačí stanovit jen jednou za život, snadno najít v dokumentaci pacienta, předejít jeho opakovanému stanovení a mít ho rychle k dispozici pro personalizovanou úpravu terapie.
Kam podle vás personalizovaná medicína směřuje? A co byste vzkázala člověku, který zatím váhá, zda má farmakogenetické testování řešit?
Medicína obecně směřuje k větší individualizaci terapie – zásada „jedna dávka pro všechny“ již dávno neplatí. S rozvojem technologií doufáme, že vyšetření budou cenově dostupnější širší skupině pacientů. Výhodou stanovení genotypu je jeho trvalost a využití napříč obory medicíny. I když pacient v současnosti neužívá léky, u kterých lze výsledek použít, může se to v budoucnu změnit. Ošetřující lékař pak bude mít možnost ještě před zahájením léčby posoudit možný vliv genotypu a terapii podle toho přizpůsobit.
Sdílet tento článek